„Těší mě, že se zde dnes sešli zástupci pěstounů i podpůrných organizací.

Několikrát zaznělo, že pěstouni by měli být pro stát a kraje partnery, kteří pomáhají v práci s ohroženými dětmi. Aktuálně se ve sněmovně připravujeme na třetí čtení zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Před konáním tohoto kulatého stolu jsme vytvořili dotazník, ve kterém jsme chtěli zjistit, v čem je pěstounství podle lidí výzvou. Nejčastěji se objevovalo, že nejsložitější je práce s dětmi, které prošly nějakým traumatem. Navíc jde o péči, která musí být poskytovaná takřka 24/7. Být pěstounem je psychicky náročné, stejně tak kontakt s biologickou rodinou je mnohdy problematický,” uvedla Marie Jílková (KDU-ČSL), poslankyně a předsedkyně Stálé komise pro rodinu a rovné příležitosti Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.Dobrým příkladem, jak systém náhradní rodinné péče funguje, je Moravskoslezský kraj. Za něj promluvil na kulatém stole poslanec a náměstek hejtmana pro sociální oblast Jiří Navrátil (KDU-ČSL). „V Moravskoslezském kraji děláme maximum pro to, aby byla náhradní péče efektivní. Odstartovali jsme kampaň, v rámci které vyhledáváme pěstouny na všech možných akcích. Před deseti lety jsme spustili kampaň “Dejme dětem rodinu”.Ta nám hodně pomáhá a díky ní disponuje kraj sto šedesáti pěstouny na přechodnou dobu. Všech 160 pěstounů je nyní krajem plně využito v rámci náhradní rodinné péče. K dispozici máme dlouhodobých pěstounů celkem třicet dva, devět z nich je již vytipovaných k dítěti. Moravskoslezský kraj na kampaň čerpá také finance z evropských dotací. To, že o pěstounství je zájem, ukazuje i to, že od roku 2012 jsme v kraji zaznamenali 2174 žadatelů, kteří se chtěli stát pěstouny.”To, že propagace náhradní rodinné péče je důležitá, si uvědomuje i Navrátil. „Jsem velice rád, že jsme se v Moravskoslezském spojili s Českou televizí, která umožnila zdokumentovat to, jak žijí pěstouni. Cílem je zprostředkovat život pěstounů pro veřejnost tak, aby věděla, co obnáší. Pěstouny je navíc potřeba si hýčkat. I proto pro ně pořádáme rodinné víkendy, mají nová školení a já osobně každou akci navštěvuji a děkuji jim za to, že dělají, co by dělat nemuseli,” dodal s úsměvem.O problémech, kterým pěstounská péče v ČR čelí, promluvila Petra Šuplerová, vedoucí odboru rodiny z Kanceláře veřejného ochránce práv. „Pěstounská péče je důležitá. A náhradní péče v souvislosti s rušením, potažmo s transformací dětských domovů pro děti do tří let věku, má ještě větší váhu. V této souvislosti je otázka pěstounské péče naléhavě aktuální. Potřebujeme více pěstounů, kteří by byli ochotni starat se i o větší skupiny dětí či o sourozence. S tím je potřeba nyní pracovat. Další velkou skupinou, kde se nedaří pěstounská péče, jsou děti s postižením. Stále problematicky se umisťují do péče děti menšinového etnika. Těch problémů je hodně a bohužel neubývají, protože se ruší kojenecké ústavy. Je to složité a vůbec ne jednoduché.”„Být pěstounem znamená dělat to všechno pro děti. Nejhorší je, pokud se dítě dostane do bezpečí k přechodnému pěstounovi a poté mu ten pocit bezpečí sebereme. I proto se přechodní pěstouni mnohdy stávají dlouhodobými pěstouny. Nechtějí dítě opustit, srdce a svědomí jim to prostě nedovolí. Musíme myslet na to, že na prvním místě jsou tady děti,” shrnula na začátek Radka Švecová, předsedkyně Profesního sdružení přechodných pěstounů.Statistiky z nejnovějšího průzkumu organizace RILSA (Výzkumný ústav práce a sociálních věcí) prezentovala Leona Hozová. „Věnovali jsme se například tomu, proč se děti dostávají do péče pěstounům. Jedním z nejčastějších důvodů je u biologických rodičů problém zanedbání dětí. Co nás rozhodně nepotěšilo, je fakt, že nám přechodní pěstouni ubývají. Hledáme důvody, proč tuto “práci” opouští a chceme se tomu ještě věnovat v dalších průzkumech. Krajští sociální pracovníci a psychologové poukazují na to, že je potřeba o přechodné pěstounské péči více hovořit a vysvětlovat kompetence takových pěstounů. Navíc je také velký rozdíl mezi jednotlivými kraji ČR. Je důležité, aby byla schválena novela již zmiňovaného zákona o SPOD. Protože v ní se tyto rozdíly narovnávají,” vysvětluje Hozová.„Když se mluví o pěstounství, musíme se na to dívat v kontextu. 70 % pěstounů jsou příbuzní či osoby blízké. 28 tisíc dětí nežije se svými rodiči, počet odebíraných dětí stále narůstá. A to musíme řešit v souvislostech - je zde nutnost více podporovat náhradní rodiny jako takové. V náhradní rodinné péči je umístěno téměř 800 dětí s postižením. Pomáhá tomu i síť, která vznikla - raná péče. Bohužel se ve společnosti setkáváme s mýtem, že náhradní rodinná péče selhává. K předčasnému ukončení pěstounství dochází jen v 10 % případů, tedy není to selhání systému, ale selhání lidského faktoru, které se děje,